3. Kapitola
Útěk
,,Caroline? Asi se probouzí!" zakřičeli dva hlasy blízko mě. Otevřela jsem oči a znovu jsem zjistila, že to hloupý sen nebyl. ,,Kde je?" zamumlala blondýnka, která na to odběhla pryč. Pokud si to dobře pamatuji to je ta "reportérka" Sarah. S jejím jménem jsem si nebyla jistá, ale myslím že se jmenuje Sarah. Sakra tolik mě bolí hlava, že by to bylo tím, že jsem omdlela a spadla na tvrdou podlahu? Z mého přemýšlení mě vytrhl chlap, který se zase nade mnou naklonil a prohlížel si mě. Lehce jsem se zakřenila, když si pohvízdl. Když jsem na něj ještě pro jistotu hodila pohled "To už stačí chlapáku" konečně se sebral. Ovšem nato se posadil přímo naproti mě do nádherně vyřezaného starého křesla. Pokus urovnat si to v hlavě mi nějak nevycházel. Snažila jsem se stále nějak soustředit a přijít na to co se to krucinál děje. V hlavě mi naskočila pouze a jen jedna otázka. Tohle je únos? Ten chlap si mě pořád prozkoumával a já mu to začala oplácela, když jsem se konečně odhodlala a posadila se.
Měl pronikavé krásné čokoládové oči, z kterých šel až strach. Tmavší hnědé vlasy, které měl elegantně rozcuchané do všech možných směrů. Byl dokonalý a kdybych nebyla zasnoubená dokonce bych pomyslela na to, že tohle by byl přesně můj typ chlapa s kterým bych si ráda zařádila v posteli, ale jelikož jsem byla zasnoubená pomyslela jsem na to jen a pouze pár sekund a myšlenku jsem zahnala do autu. Na sobě měl volnější šedé tričko s výstřihem do véčka, kde dominoval výstřihu řetízek s křížkem, nepřipadal mi nějak nábožensky založený. Upnuté džíny se mu lepily na lýtka, jak mu byly těsné, ale přesto mu neodolatelně slušely. Když jsem se na něj tak koukala začal se usmívat, takovým zvláštním úsměvem, dokonce bych řekla, že i svůdným. ,,Takže, kolik za mě budete chtít?" řekla jsem statečně s klidným hlasem, chci aby věděl, že se ho nebojím. On se jen nechápavě zatvářil. "Výkupné." dodala jsem již lehce přiškrceným hlasem, na což se rozřehtal. To je vtipné, že jsem vyděšená k smrti?
,,Vý... Výkupné?" zopakoval a smál se dál, až se za břicho popadal. V tom se objevila za rohem Sarah s nějakou hnědovlasou ženou, která se tvářila smutně, utrápeně, ale radostně zároveň.
,,Sebastiane!" okřikla toho chlapa přede mnou s nádechem vzteku. On na to ihned ztichl a zmateně se na ní podival. Aha! Takováhle autorita by se mi také líbila. Já stěží uklidním novináře, kteří křičí jeden přes druhého na nějaké tiskové konferenci. Sarah se posadila vedle mě a omluvně se na mě usmála. ,,Elizabeth, nemáš hlad? Nebo žízeň?" jakmile to řekla, jako na souhlas jí můj žaludek odpovídal hlasitým kručením. ,,Beru to, jako ano." usmála se na mne. ,,Koukni, já musím ještě něco vyřešit tady s Caroline, tak půjdeš do kuchyně se Sebastianem, ano?" ukázala na toho chlapa, který se na mě zase usmál svůdně až mi to přišlo vtipné. Zvedl se z křesla a natáhl ke mě ruku, když pochopil po mém pohledu, že v mém plánu na zbytek roku není, abych mu ji podala, uhnul se. Já se zvedla z pohovky a čekala na Sebastiana. Ještě než jsme se vydali do kuchyně, zašeptal něco Sarah a když se konečně narovnal a otočil na mě a uličnicky se usmál. Tak tenhle chlap bude poděs!
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
Celou cestu do kuchyně jsme šli mlčky a pomalu, což mi vyhovovalo, alespoň jsem měla pár chvil navíc a mohla jsem přemýšlet a tak si to v hlavě urovnat. Pár kroků od dveří se mi šíleně zamotala hlava a já již čekala, jak znovu narazím svou hlavou o tvrdou, kamennou podlahu. Ovšem stalo se něco co jsme nečekala. Sebastian mě chytl, těsně nad zemí. Zhluboka a sípaně jsem oddychovala. Po chvíli jsem si všimla, že on také nedýchá v určitém intervalu. Když jsem lehce zvedla hlavu a naše pohledy se setkaly, v jeho očích jsem spatřila něco, čeho jsem se na první moment lekla. Velkou, neukojenou touhu, která mu z jeho čokoládových očí šlehala, jako oheň. Rychle jsem zamrkala a snažila se narovnat. Sebastian mi pomohl na nohy a ještě mě lehce přidržoval. ,,Děkuju..." řekla jsem tak potichu, že to nemohl slyšet.
,,Nemáš za co." odpověděl mi arogantně, jako kdyby ho mrzelo, že mě chytl. Skoro jako by kvůli mě teď přišel o drahocenný čas.
Než jsme otevřeli mohutné dveře do kuchyně, začal se mě vyptávat na divné věci. Například na to kolik jsem měla chlapů, že prý, když jsem ta herečka tak určitě hodně a lehce do mě strčil loktem. Ovšem, když jsem klopýtla omluvně až skoro tragicky se na mě podíval. Myslela jsem, že tím jeho výslech skončil... pletla jsem se. Ptal se mě, jestli Alexe vážně miluji nebo si ho beru jenom kvůli popularitě, aby se zvýšil počet fanoušků a tím i peněz. Na žádnou z jeho inteligentních otázek jsem neodpověděla, jen jsem se na něj kysele zatvářila a tomu idiotovy to nejspíš i stačilo. Dorazili jsme k velkým dveřím, a že mi to ale dalo velkou psychickou námahu! Konečně přestal kecat a já se rozhlídla po kuchyni, která byla spojena i s jídelnou a tak byla obrovská. Jedna stěna byla prosklená a tak otevřela výhled na zalesněný kopec. Byla moderní, ovšem dominantou byl obří krb do kterého, kdybych se skrčila, se vešla.
,,Tak co si dáte, vaše herecká výsosti." a zase se smál. Tenhle trouba se už i směje vlastním vtipům, které ve skutečnosti nebyli vtipné, což je vážně úžasné! Zlatá ironie, ta mě nikdy neopustí. Ovšem nějaká má, ta hloupější, strana se jemu vtipu smála.
,,Hmmm..." nedokončila jsem a během vteřiny jsem vymyslela brilantní plán. Vzala jsem do ruky jednu z několika pověšených pánviček a koukala jsem na ní. Přejížděla jsem rukou po její hraně a zároveň jsem koukala na Sebastiana, který měl hlavu zastrčenou v lednici. Nečekala jsem ani chvilinku a když se narovnal ihned jsem ho jí bouchla. ,,Promiň, ale už jsi mi vážně lezl na nervy!" stihla jsem se mu omluvit, zatím co jsem popadla klíčky, které byli pověšené na stěně vedle dveří. Nakonec jsem se ještě obrátila a šla zpátky k Sebastianovi. Koukla jsem se mu do kapes a našla jsem to, co jsem hledala, peněženku, která byla skoro prázdná, měl tam necelých 12 babek. Nic moc to nebylo, ale pořád lepší něco, něž-li nic. Otevřela jsem potichounku dveře a opatrně jsem vyšla ven. Musela jsem pořádně ve tmě zaostřit a také jsem se snažila pořádně zorientovat. Nevím proč, ale vždy jsem se rychle přizpůsobila. Nikdo se mou nechtěl hrát na schovávanou, protože můj zrak nebyl vždy normální. Viděla jsem dál než jiní lidé, velmi dobře jsem viděla ve tmě, což se mi teď velmi hodí.
Obešla jsem dům a u všech oken jsem se přikrčila, opatrnost nadevše. Nikdy bych si nemyslela, že zkušenost z akčních filmů mi k něčemu takovému bude, teď se cítím, jako pravá Lara Croft, možná kdybych u sebe měla nějakou střelnou zbraň, nebylo by to úplně tak špatné a já bych se i tím cítila více v bezpečí, ale pánvička byla taky dobrá. Doufám že si mě nevšimli, protože když jsem zahnula za roh, uviděla jsem nejhezčí auto v mém životě. Auto ke kterému jsem nejspíše měla klíčky. Byl to úžasný jeep compass, toho jsem si tolik přála, vždycky jsem byla ujetá na jeep, ale prý se k herečce jako jsem já vůbec nehodí. Odemkla jsem auto na dálku a málem jsem štěstím vypískla, když klíčky v mé ruce skutečně patřily k tomuto autu.
Nasedla jsem do jeepu, potichu bouchla dveřmi, rychle jsem si rozklepanýma rukama připnula bezpečnostní pás a rychle nastartovala, abych mohla odjet. Všechno mi šlo v tuto chvíli tak manuálně, že jsem nepotřebovala přemýšlet. Zapnula jsem si rádio, kde hráli pecky ze 60 a 70 let a já jsem se lehce uvolnila a začala soustředit na řízení. Už jedu skoro tři hodiny po nějaké cestě. Je mi jedno kam to vlastně jedu, hlavně abych byla co nejdále od toho domu! Snažím se myslet na něco jiného, ale nedokážu. Stále se mi hlavou honí Alexovo obličej, dnešní bláznivé dopoledne se Sarah a další informace. Peníze, které jsem ukradla Sebastianovi, jsem utratila za jídlo a benzín mi k mé smůle pomalu, ale jistě docházel. Pokud značky nelžou tak jen 13 kilometrů a budu v nějakém malém, mě neznámém městečku. Určitě tam někde najdu telefonní budku, kde zavolám Alexovi a ten mě vysvobodí.
V rádiu začali hrát mou oblíbenou píseň. Začala jsem si s autorem zpívat refrén, díky tomu jsem se lehce probrala a ještě víc uvolnila. Po 5 minutách se ozvalo z motoru jeepu chrčení a na mě se rozsvítila kontrolka s benzínem, což znamenalo, že je v jeepu tak málo benzínu, že urazím sotva tak odhadem 6 kilometrů.
Omyl! Byli to ani ne 2 kiláky a jeep začal chrčet víc a víc až zastavil. Co budeš dělat teď hrdinko Elizabeth? Tohle není zatraceně žádný film, ani seriál, tak pořádně přemýšlej! Křičela jsem telepaticky sama na sebe, dýchala jsem zhluboka pusou, abych se uklidnila. Tak fajn, půjdu pěšky. Mé svatební šaty jsou asi z tohoto nápadu vážně šťastné. Ale už tak, je dnes na velkolepou svatbu nevyužiji.
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
Byla noc a nikde nikdo. Příšerně mě boleli nohy, načež dávám za vinu lodičkám s vysoce přehnaným podpatkem, přestože jsem se již po několika metrech sundala. Sotva jsem chodila a byla jsem příšerně unavená. Byla jsem nejspíš na náměstí, když jsem našla telefonní budku, mou záchranu. Spočítala jsem si drobné a na pár minut volání jsem jistě měla. Naházela jsem do toho krámu drobné a vytočila Alexovo číslo. ,,Prosím?" ozval se rozespaným, chraplavým hlasem Alex, tak hrozně ráda jsem ho slyšela, že jsem se málem rozbrečela.
,,Alexi? Miláčku!" je to tady, vážně jsem začala popotahovat a čekala jsem, kdy pocítím horké slzy na mé tváři.
,,Miláčku, cože? Kdo volá?" zeptal se mě zmateně Alex, který na to do telefonu ještě několikrát zívl. Ten je tedy velmi rozespalý, když mě nepozná po hlase a ještě se tak hloupě ptá.
,,Zlato, to jsem přece já, Eliza!" řekla jsem zřetelně, aby mi rozuměl, zároveň jsem popotahovala.
,,Eliza? Promiňte, ale žádnou Elizu neznám." a znovu si zívl. Slyšela jsem, jak se převalil z jednoho boku na druhý.
,,Tak ty mě neznáš? Do háje, Alexi Storme, ihned se probuď a dojeď pro svou snoubenku!" řekla jsem naštvaně. To dávám za vinu útěku a všemu okolo. Alex se na druhé straně telefonního drátu začal smát, co mu teď přijde vtipné?
,,Snoubenku? Já nemám žádnou snoubenku slečno... asi jste si spletla číslo!" a tím mi zavěsil. Ty parchante! Ty že nemáš snoubenku? A co jsem tedy já do prd*le? Holka od vedle, nebo co? Naštvaná jsem si sedla na lavičku, která byla studená. Tak dlouho jsem koukala na pouliční světlo, až jsem se uvolnila a usnula.
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
Zbudil mě až něčí hlas a jak mě někdo hladil po vlasech. Schválně dělám, že spím dál, odposlouchávám a snažím si představit situaci . ,,Ježiši, Sebastiane. Ty jsi, ale baba! Dělej vezmi ji, my ji neuneseme." to byl určitě hlas Sarah. Představila jsem si blondýnku, jak si právě utahovala, o hlavu vyššího chlapa než je ona, který na to pouze dokázal dát oči v sloup. Ovšem Sarah je vysoká, třeba se pletu a je stejně vysoká, jako on, ale s reakcí Sebastiana se rozhodně nepletu.
,,Jo, jenomže tebe nepřetáhla pánvičkou po hlavě. Já už v její blízkosti sám nebudu!" odpověděl jí Sebastian, na tuto odpověď mi již cukali koutky a já to nevydržela a začala se smát. Na to jsem mu stačila dodat: ,,Jestli budeš mít stejně stupidní řečičky i nadále tak tě přetáhnu znova a ráda!" uslyšela jsem jak vyprskla smíchy Sarah, která drkla loktem do Sebastiana.
,,Elizabeth! Oh, holčičko moje!" začala mě objímat černovláska. ,,Na obleč se!" rozkázala mi s úsměvem a podala mi teplou bundu. Byla jsem ráda, jelikož jsem byla promrzlá a teplá bunda se mi hodila. Koukla jsem se na ženu a vzpomněla jsem si že nás ještě nikdo nepředstavil a jelikož jsem měla pocit, že se jich hned nezbavím, měla jsem nutkání se představit a seznámit se. Ano, Elizabeth Masen je oficiálně blázen... magor, potrhlá poblouznice. Ovšem pocitu, který ve vás je nijak nezabráníte.
,,Ehm, nás ještě nikdo nepředstavili. Teda ty mě jistě znáš, ale já tebe ne." usmála jsem se na dívku. Připadala mi, jako bych ji znala celá léta, ale zároveň je mi její tvář úplně cizí. Černovláska mi úsměv oplatila a ještě mi dala ruku na rameno, které mi lehce stiskla.
,,Já jsem Caroline! A jsem tvá..."
,,Poloteta!" doplnila ji Sarah a omluvně se na Caroline podívala. "A Sebastian je tvůj polostrýc." přidala.
,,Důležité je že jsme rodina!" řekla Caroline a zase mě objala. Tak fajn, jsme rodina! Ale kde jste tedy byli celou tu dobu? A proč vám to sakra věřím?
Žádné komentáře:
Okomentovat