Eliza Masen: Ztracená dcera // 7. Kapitola - Sebastian

7. Kapitola

Sebastian

Doběhla jsem na známou autobusovou zastávku a pozorně se rozhlédla po čtvrti, kde jsem vyrůstala. Snažila jsem se na nic nemyslet, nedokázala jsem pochopit co se to před malou chvíli odehrálo. Sedla jsem si na lavičku a zadívala jsem se na postarší cestu. Vybavilo se mi několik vzpomínek, například jak jsem s Kate, po této cestě, jezdila do školy na skatech nebo jak jsem se potají vyplížila z domu za Ianam a poté jsme si lehli, právě na tuto cestu a pozorovali hvězdy. Jak se asi Ian má, můj první kluk, má první láska? Typuji, že je teď nějaký právník, nebo inženýr v nažehleném sáčku a má krásnou přítelkyni, kterou si chce vzít a je šťastný. Myslím, že se má určitě lépe než já, tedy všichni se mají, lépe než já. Lehce jsem zakývala hlavou, abych nad tím přestala přemýšlet a litovat se. Musím si připomenout fakt, že nemám kam jít. Pak mě to trklo. Vstala jsem z lavičky a přejdu ke stěně kde visí tabulka s časy autobusů a kam, který autobus jede.  Tak fajn, super, vážně super! ,,Do prd*le!" Zaklela jsem si. Další autobus mi pojede až za 2 hodiny a to už musím být pryč. Nechci ještě jednou narazit na mámu, proč jí po tom všem furt říkám mami? Jmenuje se Amber, tedy Sasha. Koukla jsem se do peněženky, jestli mám peníze na telefonát. 

Byla jsem jako robot, všechno jsem dělala automaticky, s kapkou štěstí bych možná i dokázala přestat přemýšlet. Popošla jsem necelý kilometr k malému, již zavřenému obchůdku. Není divu, že je zavřený, když je, no jo. Kolik vlastně je hodit? Když jsem utekla bylo skoro 8 hodin večer. Cesta trvala chvíli a pak už se dělo to na co bych raději zapomněla, návštěva mé drahé matky. Nastrkala jsem drobné do telefonní budky a vytočila jsem ústřednu, kde mě přepojili na pevnou linku do domu Caroline.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

,,Hmmm, ztracená ovečka se nám uráčila vrátit. Připomeň mi, prosím tě až budeme doma, abych ti dal na krk zvoneček!" řekl Sebastian a začal se hromovitě smát. Nejspíš už zapomněl na celý dnešní incident a byl zase děsně vtipný, jako obvykle. Takže si dávám 5 minut a zabiji ho, protože to nevydržím.

,,Kde je Caroline? Nebo, nebo kdokoliv jiný než ty?" odsekla jsem mu a třískla dveřmi. Nevím proč, ale z šoku, že pro mě přijel Sebastian a ne Caroline se najednou stala zlost.

,,Hmmm, já myslím..." řekl lehce zamyšleně. Koukla jsem na něj a měla jsem dokonce pocit, že mi z očí šlehají blesky. 

,,Oh, tak ono to někdy myslí?" skočila jsem mu do věty a ušklíbla se. Trochu jsem mu tím vrátila tu ovečku. Koukl se na mě a zamračil se, udělala se mu mezi obočím vráska. 

,,Vážně?" zamumlal, křečovitě smáčkl volant a rozjel se s autem vpřed. Rukávy u trička mu kousek popolezly a čím více svíral volant, tím více jsem si všímala jeho svalů na ruce.

,,Dobře, co myslíš?" odhodlala jsem se zeptat, ale záměr říct to mile neprošel a já to jako obvykle, řekla arogantně. Koutkem oka jsem se na něj stále dívala, nedokázala jsem odtrhnout zrak od jeho svalů, které se mu rýsovaly všude. Dneska měl obzvlášť upnuté triko. Dneska mu to sakra slušelo. Koukl na mě, lehce zatřásl hlavou a věnoval se dál řízení. Já jsem si na trochu uklidnění pustila rádio. Zrovna hráli Calvina Harrise Summer. Hmmm, tahle se mi celkem líbí. Zavírám oči a ponořuji se do hudby. Po očku koukám stále na Sebastiana, který si toho všimne a automaticky se usměje svým křivým úsměvem. Dělám, že se nic nestalo. Pohodlně si sednu do sedačky a znovu zavřu oči. Jsem unavená a tak usínám.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

,,Hej, Růženko!" řekl Sebastian a lehce se mnou zatřásl. Rychle jsem se narovnala a rozhlédla se kolem sebe. Je stále noc, ale nejsme před domem Caroline, ale jsme.... v San Franciscu! Mé překvapení kazí snad jen bolest zad, no jo nemám usnout v autě, musím si to snad zapsat?

,,Co tu děláme?" zeptám se Sebastiana a ten se usmál. Tím mi lehce povyskočilo mé obočí vzhůru. Co je zase tak vtipného? Nenakreslil mi nic na obličej, že ne! Rychle se kouknu do zrcátka, ale nikde na obličeji si žádnou špínu nenajdu. To Sebastiana lehce rozesmálo a když se uklidnil, chvíli na mě koukal, než mi odpověděl. 

,,Myslím, že oba potřebujeme oddych. A navíc, nemohu odolat s tebou být o samotě. Hmmm, tolik srandy!" ušklíbl se a šťouchl do mě loktem. Jo to bude strašná sranda, musím to zarazit hned na začátku, než někde něco vyvede.

,,Sebastiane! Já to myslím vážně! Co tu děláme?" začala jsem zvyšovat hlas, jako kárající učitelka. Tohle jsem na učitelkách nenáviděla, nebo celkově jsem nenáviděla a nenávidím, když se mnou takhle někdo jedná a teď to samé dělám Sebastianovi.

,,Já to taky myslím vážně Liz!" řekl stejným tónem jako já, což mě docela naštvalo. Vlastně ani nevím co mě naštvalo, jestli jeho tón hlasu a nebo to, že mi řekl Liz. Zatvářila jsem se zmateně a když Sebastian uviděl, jak se tvářím, vítězně se usmál svým křivým úsměvem. 

,,Tak fajn... chci ti představit mou sestru. Moc se s ní nevídám a je tak trochu šílená a je tak trochu zlá ,takže se jí snaž nerozzlobit. Protože po ní budu chtít laskavost." řekl vážně a i se tak tvářil. Natáhl ke mě ruku a tím dal mi dal najevo, že je čas konečně z auta vylézt. Vyšla jsem z auta, on za mnou zabouchl dveře a auto zamkl dálkovým ovládáním.

,,Nerozzlobit? Copak já někoho dokážu rozzlobit? Já taková nejmilejší osůbka na světě?" řekla jsem tak sladce až z toho překypoval med. Sebastian se zasmál a zakýval hlavou. Ale stále mi hlavou lítala jeho věta: Protože po ní budu chtít laskavost. Co to sakra znamená, to po ní bude chtít peníze nebo co?

,,Správně, vaše miloučká princezno. Víš co?" otočil se na mě a ďábelsky se usmál. Už teď jsem věděla, že to bude něco co se mi nebude při nejmenším líbit.

,,Bojím se zeptat..." přiznala jsem se mu s velkou obavou. Stále se smál, co má za lubem? ,,Tak fajn, co?" zeptám se nakonec a zjišťuji, že je mi venku zima, přestože mám na sobě bundu.

,,No, to jsem chtěl slyšet... nekřič!" přišel ke mě a objal mě. Na to jsem stačila jen vykulit oči. ¨Přesto jsem nechápala, proč bych měla křičet, když mě jen objal. Ano, nemáme se v lásce, to že mě objal mě překvapilo a za normálních okolností, bych to nedopustila, ale. Ta jednoduchá spojka ALE, znamenala, že se mi to nakonec líbilo.

,,Nevystrkujte nohy a ruce z vozíku!" řekl a začal se smát.

,,C-?..." nestihla jsem doříct a už jsme byli na jiném místě. V nějakém pokoji, abych upřesnila. Měla jsem divný pocit v pod bříšku. Lehce jsem se od něj odtáhla, abych se mu mohla podívat do tváře a do jeho očí. ,,Co jsi sakra zač?" zeptala jsem se ho a tím si připomněla dnešní odpoledne. Z toho všeho mě rozbolela hlava a z tohohle přenosu jsem cítila tlak v celém těle, bylo mi zle od žaludku. A to nemění fakt, že nevím co je zač. Jediné co vím je, že není čaroděj, protože to by musel říct nějaké kouzlo. Přes to všechno jsem se sním, ale cítila v bezpečí. A znovu je tu spojka ale, začínala mě ta hloupá spojka děsit.

,,Jsem napůl čaroděj a napůl," koukl se na mě s ostražitostí. Chvíli mě zkoumal a nakonec se mi hluboko podíval do očí a přikývnul. ",démon." slyším správně slovo co vyznělo z jeho úst? Měla jsem otevřenou pusu a snažila se to pochopit. Já jsem se rychlostí blesku vymanila z jeho sevření a snažila se novou informaci roztřídit v mozku. Zatím co jsem mrkala, abych rozehnala slzy, přešel ke mě blíž a já jsem stále stála na místě. Měla bych snad utíkat ne? Protože mi Sarah říkala, že démoni útočí na čarodějky, kvůli jejich moci, kterou jim po zabití převezmou. A co já? Já stále stojím na místě a ani se nehnu o centimetr. Byl ode mě pár centimetrů a já se nemohla vůbec pohnout, co mám dělat? Zase se zamračil, ale jinak než v autě. Myslím, že přemýšlí. Pak se mi znovu podíval do očí. Vzal mě za ruku a táhl mě za ní, tudíž jsem se musela dát do pohybu. Měla bych začít křičet a bránit se, ale já šla za ním.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

,,Sebastian! Brat, rada tedy vidět!" přiběhla k němu nějaká žena, která aniž by věděla, že jsme v tomto pokoji přišla a nebyla ani překvapená, koho v místnosti nachází.  Pořádně Sebastiana objala. Poté si mě všimla, otočila se na mě a změřila si mě od hlavy k patě. ,,No to, chto o devushke? Kto eto?" Co to je za jazyk? Ehm zní to jako ruština? Ano, určitě je to ruština! Alespoň něčím jsem si teď 100 procentně jistá, po dlouhé době.

"Natasha eto Elizabeth, mne nuzhno -to ot vas. Mozhem li my pozhaluysta govorite po-angliyski? Ona ne govorit po-russki." Od kdy umí Sebastian rusky? Nebudu si nic nalhávat. Tohle mě velmi překvapilo. Poté jsem se pokusila prohlédnout tu ženu, která před ním stála. Jsou si trochu podobní. Vidím v nich pár rysů, takže to musí být jeho sestra, přestože je o dost starší než ona. Má čokoládové oči, stejně jako Sebastian, dlouhé řasy, stejný nos, akorát má zrzavé vlasy, natož Sebastian je má tmavé.

,,Dobrá... Ale nemožem zaručiť že mi bude správně rozumět." pověděla, spíš se to snažila říct. Pokusila jsem se o milý úsměv. Stále na mě koukala, doslova zírala, jako kdybych byla uprchlík nebo kriminálník.

,,Pokusím se..." špitla jsem, možná mě slyšela, ale bylo mi to docela fuk. Sklopila jsem pohled ke svým botám. 

,,Tak co potřebuješ?" koukla na něj starostlivě. "Brat, však víš že se ti pokusím jakkoliv pomoci." usmála se na něj. "Nezabuďte brata, ya tvoy starchaya sestra!" doplnila rusky. 

,,To se nedá zapomenout Natasho, když mi to tak ráda připomínáš." odpověděl jí a zasmál se. Tak tenhle kluk se ke každému chová stejně. ,,Potřebuju, aby jsi jí vrátila paměť." lehce se zamračila, jako její bratr, přemýšlela. Nakonec kývla a stále se dívala na svého bratra. Tvářila se vážně. Chvílemi sjela pohledem i ke mě.

,,Lektvar, kouzlo a nebo se jí někdo dostal do její hlavy? Protože ta poslední varianta by se nedala opravit. Na to by musela přijít sama a na to nejsou žádné rady a bohužel je to i dost nepravděpodobné." ušklíbla se. "Vy dva, spolu cho-.?" koukla se na nás dva a ďábelsky se usmívala.

,,Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne a ještě jednou ne!" ozvala jsem se nahlas konečně já. 

,,Ještě jednou a uvěřím ti." řekl Sebastian a tvářil se vážně. To je snad poprvé co ho takhle vidím.

,,NE!" zopakovala jsem a na důraz jsem zakývala hlavou.

,,Tak fajn, hrdličky!" řekla Natasha a dala ruce vzhůru, to se jakože vzdává? Bože, tyhle dva jsou asi vážně sourozenci. Sebastian se koukl na svou sestru a dodal.

,,Nevím co, ale jelikož jí to způsobili Sirény..." vypadal ustaraně. Takového Sebastiana neznám, ale jsem zvědavá, jak se bude chovat na dále. Je to jako kdybych narazila na nový druh kolouška a nesměla ho vyplašit.

,,Uuuhhh, ty potvory jsou schopný zajít klidně i za naším otcem Bastiane, teda pokud jsou trochu významné." řekla. Kdo je tak, jejich otec? Asi to bude někdo významný, když se dokáže někomu vkrást do mozku a změnit vzpomínky.

,,Sasha, Sabinna a její malý bratříček Elijah. Jsou sice významnější, ale za naším otcem by nešli, to mi věř." Sasha, jakože má matka? To mi připomnělo dnešní odpoledne a zachvěla jsem se. Doufám, že si toho nevšimli. Chci se před Natashou chovat statečně.

,,Tak fajn, ale i tak nemůžeme vyloučit, že jí někdo nezměnil vzpomínky. Vzpomínej, tátovi poskokové. Vždyť půlka z nich to taky dokázala." řekla důrazně. Mám takový pocit že zapomínají, že tu jsem, ale v tuhle chvíli mi to bylo tak nějak jedno.

,,Jo správně, půlka, protože ta druhá půlka se nezvládla soustředit a vybouchla." odpověděl jí lehce naštvaný Sebastian. Tahle debata je vážně záživná, lepší než nějaká španělská telenovela.

,,Tak fajn!" odsekla mu Natasha a mávla rukou.

,,Fajn..." odpověděl skoro stejně, již vyrovnaněji Sebastian a jeho pohled se zastavil na tom mém.

,,Fajn! Elizabeth lehni si na postel. Zkusím kouzlo odvolání, pak zkusím udělat lektvar a pokud nezabere ani jedno, tak jste v prd..." nedořekla to, nemluví sprostě nebo co? Potom se koukla na mě a lehce se usmála a zase něco prohodila bratrovy. Rusky, abych nerozuměla. Sebastian se uchechtl a také jí něco odpověděl.

,,Okey..." zmohla jsem se jen na tuto odpověď a tím přetrhla jejich ruskou konverzaci. Šla jsem k posteli na kterou jsem si hned lehla. Natasha zapálila nějaké bylinky, myslím. Některé krásně voněly, jiné zase naopak páchly. Zavřela jsem oči doufám, že zase neusnu. Ale je to fajn, takhle se skvěle relaxuje a nebolí mě tolik mé zlámané záda. Natasha si sedla vedle mě, cítila jsem jak se matrace pod její váhou lehce prohloubila.

,,Num post heri tenui porta." otevřela jsem oči, chtěla jsem vědět co děla.. Natasha držela v rukou nůžky a ustřihla mi pramen vlasů. Nezmohla jsem se nic říct, doufám jen, že to na mých krátkých vlasech nebude vidět. Hodila je do kovové mísy, kde předtím zapálila, právě zapáchavou bylinku.

,,Sit Elizabeth meminit pueritia memorias. Sit Elizabeth meminit pueritia memorias. Sit Elizabeth meminit pueritia memorias. Sit Elizabeth meminit pueritia memorias. " Opakovala stále do kola. Hýbala se ze zadu do předu a stále opakovala. Jakoby byla v transu. Po chvíli přestala a otevřela oči. Koukla na mě. ,,Jak se cítíš?" zeptala se mě s velkým zájmem.

,,Nijak zvlášť..." odpověděla jsem jí. ,,Nemohla by jsi mi prosím nalít vodu, mám docela žízeň." zeptala jsem se jí a doufám, že mi jí i nabídne.

,,Já to udělám." ozval se Sebastian a už někam mířil. ,,Chvíli tu s ní buď." zašeptal Sebastian, Natasha jen přikývla a koukla se na mě, jako šelma. Když Sebastian zabouchl dveře otevřela pusu a zase jí zavřela, chtěla něco říct. Lehce jsem přikývla a ona se usmála.

,,Ty jsi čarodějka." obvinila mě. Jako bych před ní tajila velice důležitou informaci, jako kdybych chystala atentát.

,,No asi jo." odpověděla jsem jí na pokrčila rameny. Poté zavládlo ticho dokud nepřišel Sebastian, který mi podal sklenici s vodou, kterou jsem vypila na pár loků. Krásně mi schladila, již vyprahlý krk.

,,Jsi v pohodě?" zeptal se mě starostlivě, docela se divím. Přešel ke mě blíž.

,,Víš ty co? Teď je trochu unavená přines jí do kuchyně." řekla svému bratrovi Natasha a zmizela. Musí používat magii i doma? Vždyť, jak může být těžké udělat pár kroků do kuchyně?

,,Jasně ségra" řekl potichu Sebastian. Koukl na mě a usmál se. Pomohl mi se zvednout a stále mě přidržoval. 

,,Já... myslím, že bych to mohla zvládnout sama..." mrkla jsem na něj. Z jeho dotyku jsem byla mimo, dávala jsem to za vinu hormonům. Sakra, kdy jsem naposledy byla s Alexem v posteli? Už dlouho před svatbou ne.

,,Tak fajn princezno, vaše volba!" mrkl na mě a odstoupil krok ode mě. Rozhlédla jsem se po pokoji a když jsem chtěla udělat první krok udělalo se mi černo před očima a já padala k zemi. Sebastian mě stačil chytnout a tak mě ušetřil pár modřin. Když mě držel zasmál se. Proč mi tohle připomnělo vzpomínku, na den kdy jsme se poznali? Taky mě ušetřil bolestnému pádu. Vzal si mě do náruče a šly jsme z pokoje pryč. Nebránila jsem se.

,,Nesměj se! Radši mi něco říkej, nebo usnu..." na potvrzení pravdy jsem dokonce zívla. Tomu jsem se musela zasmát, bylo to vtipné, že?

,,Tak fajn. Víš, že ti to v posledním filmu vůbec neslušelo?"

,,Heyy!" špitla jsem mu do ucha, protože jsem měla hlavu opřenou o jeho rameno. ,,Víš, že když chceš tak se nechováš jako idiot?" zase jsem zašeptala, jak jsem měla takhle nakloněnou hlavu, neuvěřitelně jsem cítila jeho vůni. Bylo to pozoruhodně, příjemné.

,,Já vím! A divím se, že jsi to zjistila teprve teď, to mě uráží!" řekl klaunovským hlasem. Díky němu si ho dokážu představit. Zasmála jsem se.

,,Tak se mi líbíš! A né ta primadona Elizabeth, co všechno ví a zná." špitl mi do vlasů. Usmála jsem se. Objevila se před náma Natasha s knihou, typuji že v ní má ingredience na lektvar.

,,Vezmi jí k sobě do pokoje..." usmála se. "Protože nakonec ten lektvar bude trvat déle, než jsem čekala." zase se usmála a tikala mezi mým a Sebastianovým obličejem.

,,Tak fajn, ty ho vaříš." zamumlal a s tím jsme už měnili směr k další chodbě, ke schodišti a k obrovskému pokoji. Opatrně mě položil na postel, to mu jsem se musela usmát. Kdybych ho neznala, tak by se mi to možná i líbilo.... počkat ne! Mě se to už líbí. Protože takhle se o mě už dlouho nikdo nestaral, pomalu se takhle o mě nestarala ani moje matka, tedy myslím Sasha.

,,Ty Sebe?"

,,Sebe?" řekl zmateně.

,,Promiň vadí ti to?" zeptala jsem se a tvářila se zmateně.

,,Ne, naopak." zašeptal a cítila jsem jak se usmívá.

,,Ty Sebe?" řekla jsem znovu a lehce se zasmála a on se ke mě přidal.

,,Hmm?" přehodil pře ze mě deku a lehl si vedle mě.

,,Kde to vlastně jsme?"

,,V San Franciscu." odpověděl mi.

,,Míň tajuplně, jo?" řekla jsem prosebně.

,,Hmmm, jsme v mém rodném domě." ušklíbl se. Koukal na mě jak na anděla. Co to sním dneska je? Asi oba máme svou slabou chvíli. Pak zavřel oči, určitě je také unavený

,,Vážně? Tady jsi vyrůstal?" řekla jsem hloupě. Elizo, tak ne asi! Co jiného znamená rodné? Zasmál se, jo tohle jsem tak trochu čekala.

,,Hmmm, doufám že nepotkáme tátu..." zašeptal a pak už byl zticha. Po chvíli nejspíš usnul. 

×Předchozí Kapitola× ×Shrnutí× ×Další Kapitola×