6. Kapitola
Matka
,,Co to sakra bylo?!" zamumlala jsem chraplavým hlasem a sesunula jsem se na podlahu. Snažila jsem se nabrat nějaký kyslík do mých plic, které teď byly vysušené a plné strachu a dalších emocí. ,,Nešahej na mě!!" zakřičela jsem hystericky na Sebastiana, který ke mě natáhl svou ruku. Chtěl mi jen pomoct se zvednout z podlahy na které jsem zase ležela, protože jsem se Sebastiana tak lekla a bála, že jsem znovu upadla. Mé automatické chování je skutečně k nezaplacení! ,,Já - já tu kou-kouli zastavila, bože...." řekla jsem pomalu a snažila jsem se na dechnout. Chtěla jsem vše pochopit, ale nešlo to. Proč nemůžu být taková jako před tím? Chybí mi můj dům, můj pes, a moje práce. Dokonce chci vidět mámu, Kate a Jareda i Alexe. Tak moc mi chybí. ,,Prosím, já - já chci domů.... já chci na to - na to všechno zapomenout a chci být normální. Prosím..." řekla jsem mezi vzlyky a slzy mi tekly po tváři. Ani jsem si pořádně nevšimla, že ke mě přešla Caroline a objala mě, začala mě utěšovat, ale pro mě to bylo ještě horší. ,,To bude dobrý zlatíčko! Slyšíš? To bude dobrý, ššššš." nereagovala jsem na ní, jen jsem se snažila vše pochopit. Věděla jsem, už od začátku, že nejsem normální, ale natáhnout ruce a zastavit tím letící kouli? A nebo Sebastian? Sakra, vždyť on zabil člověka!! Nedokázala jsem ani myslet. I mé myšlenky byly šílené a nepochopitelné. Já nejsem blázen, nemůžu... nebo snad můžu? Další vzlyk.
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
,,Stále spí..." zašeptala starostlivě Caroline, v mém pokoji. Komu to asi říká a vlastně co tu sakra dělá? Jak jsem se vůbec dostala do mé postele? ,,Je už v pohodě?" řekl Sebastian, který celou dobu koukal na mou maličkost. V jeho hlase bylo něco, co jsem nedokázala rozpoznat. Budu předstírat, že spím. Nechci s nikým z nich mluvit, co bych jim tak asi mohla říct? Promiňte, ale asi nebudu taková jaká mám být? Nebo: jsem šíleně vystrašená a byla bych vám vděčná, kdyby jste mě nechali na pokoji? ,,Zdá se to tak, jenom omdlela. Bylo toho na ní dnes trochu moc." usmála se Caroline a také se na mě podívala. ,,Pojď posadíme se dole v obývacím pokoji a pohovoříme o tom." dodala Caroline a vydala se se Sebastianem pryč z mého pokoje.
Když konečně zavřeli dveře, otevřela jsem oči. Mám zase pocity, jako když jsem tu byla poprvé. Dnes zase uteču, já - já musím! Oblékla jsem se lépe, je sice léto, ale noci jsou již chladné. Podle budíku u mé postele bylo 19:43, tudíž jsem spala, spíš jsem byla mimo dobrých 7 hodin. Když to tak uvědomuji, mám velký hlad a docela žízeň. Vzala jsem si svou kabelku, kde jsem měla peněženku a kreditku. Všechno z mého slavného života, plného luxusu, mi přinesli jen kabelku od Gucciho. Jo je jasný, že u sebe potřebuji doklady, ale stejně. V mém domě, byli také jiné věci.
Otevřela jsem potichu dveře a rozhlédla jsem se po chodbě. Nikde nikdo, skvělé! Udělala jsem pár kroků a byla jsem u dveří do koupelny. Potichu jsem je otevřela a zavřela. Otočila jsem kohoutkem a do rukou nabrala vodu, kterou jsem vypila. Dala jsem si chvíli na to, abych vymyslela nějaký plán, protože nějaký čas mám. Když jsem přemýšlela, stála jsem u okna, který bylo obrovské, jako všechny v tomto domě. Když jsem tak z něj koukala ven, zjistila jsem že tato místnost je jen odhadem metr nad zemí. Toho jsem si nikdy předtím nevšimla. Jak to, že jsem si toho nevšimla? Otevřela jsem okno a projel mnou studený vzduch. Zapnula jsem si bundu až ke krku. Sakra, tohle není má bunda. Tahle bunda je Caroline. Proč ji, ale mám ve svém pokoji? No jo vlastně mám ji tam, od mého prvního útěku, kdy jsem na sobě měla ještě své nádherné, tragické svatební šaty.
Docela s velkou radosti jsem skočila na trávu, trochu jsem cítila tlak v mé noze, která je čerstvě zahojená. Přesto jsem šla dál na autobusovou zastávku, která je odtud necelý 1 kilometr. Když jsem byla již nějaký kus od domu, ještě jsem se otočila a prohlédla si ho. Caroliin dům byl obrovský, ovšem to jsem si uvědomovala vždy. Byl uprostřed ničeho, okolo samý strom a nejbližší sousedé byli odtud dobré 2 kilometry daleko. Na tomhle, skoro zámku se již podepisovali léta stárnutí, byl několikrát opravovaný a zmodernizovaný. Prý tu již stojí 112 let, přestože já bych to tipla na víc. Má synchronizovaně rozmístěná velká okna, některé bylo i kus porostlé břečťanem, který se rozsáhle vinul na straně, kde byla terasa. Na té by jsem si dokázala představit scénu z Pýchu a předsudku, která by se sem hodila. Na druhé straně, kterou jsem teď neviděla se nachází hlavní vchodové dveře, které jsou ručně vyřezané. Několikrát renovované, jsou údajně staré s tímhle starým domem. Když se sem holky přistěhovali museli tu odvést mnoho práce. Stejně furt nechápu, jak dokázali smísit tento anglický, romantický styl s modernou.
Konečně jsem se otočila a vydala se na cestu, jenom doufám, že tu pojede nějaký autobus.
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
Stála jsem tam a nemohla udělat krok. Stála jsem před domovem, ve kterém jsem vyrůstala a nemohla jsem udělat těch pár kroků, které by mě spojili s rodinou. No tak! ,,Když jsi došla až sem!. Tak tohle musí být maličkost!" podporovala jsem se. Tak jo, fajn. Tohle zvládnu. Přešla jsem pomalu ke dveřím. Nebuď srab! ,,Jedna... Dva... Tři!" odpočítala jsem si zaklepání na dveře. Po krátkém čekání se začaly dveře otevírat. Jen jsem čekala kdo se za nimi objeví, protože je možné, že je matka v práci a vyřizuje objednávky její nové kosmetické kolekce. ,,Mami!" zamumlala jsem a hned jsem jí padla kolem krku. Máma znehybnila a já tak byla nucena ji pustit. Koukala na mě, zvláštně. ,,Co - co chcete?" vykoktala po chvíli ze sebe. No bezva! Takže nejen že si mě nepamatuje Alex, ale i moje vlastní matka? Ten lektvar! Docvaklo mi teprve teď, že Sarah zařídila, aby na mě matka, sestra, Jared i Alex zapomněli.
,,Mami... to jsem já! Eliza, já vím, že si mě nemůžeš pamatoval, ale prosím zkus si vzpomenout!" ta na mě jen otevřela pusu, tak moc byla v šoku. V tom se za jejími zády objevila naše milá, stařičká, služebná Clare. ,,Ach, Elizo... tak ráda vás vidím!" i když této paní bylo něco kolem šedesátky, nevěřili by jste, jak dokázala být čiperná. Když jsme byli loni na dovolené, tak šla na tobogán, na který jsem se já osobně bála jít. ,,Já vás také ráda vidím Clare." přispěchala ke mě a objala mě. Voněla stejně jako dřív. Mycím prostředkem a sušenkami. Má matka se na Clare ošklivě podívala. ,,Clare! Když si pozvete," změřila si mě pohledem. "svou vnučku či co, chci o tom vědět!" řekla tak nepřátelsky. Co to s ní je? Takovou jí neznám, na Clare se vždy chovala mile a usmívala se na ní. Nedokážu si připustit, že by mohla mít Sarah s Caroline pravdu. To prostě nejde!
,,Promiňte mi madam, ale tohle je přeci vaše prvorozená dcera." řekla ji Clare, tak mile, až ji člověk miloval už od jejího hlasu, který ve vás vzbuzoval přirozenou vřelost a lásku.
,,Pff, co prosím má dcera?" řekla matka otráveně, arogantně a nespouštěla ze mě oči. Clare se na ní nechápavě zatvářila.
,,Jestli máte nějaký problém se slečnou Elizabeth, nechám vás o samotě. Jdu do kuchyně dodělat ty koláčky,." podívala se na mě. ,,které máte tak ráda, pak vám nějaké dám." a pohladila mě po tváři a ztratila se v domě. Matka se na mě koukla, znovu si mě změřila. Přemýšlela, tento pohled jsem po dobu pobytu se svou matkou již několikrát viděla.
,,Promiňte... promiň mi to, ale já si na tebe vůbec nevzpomínám." řekla opět arogantně, ale k tomu se pokusila o milý úsměv. V této kombinaci to vypadalo, jako výsměch.
,,Mami, prosím... vzpomeň si! Prosím!" řekla jsem již zoufale a ona se na mě tázavě koukla. Ovšem pak jí v očích problikla hvězdička a matka se mi pořádně zahleděla do očí. Poté lehce pootevřela pusu, aby nabrala vzduch a nezatočila se jí hlava.
,,Masen?" řekla nepřátelsky a začala se smát. Rozhlédla se kolem a udělala krok v před, tudíž nás od sebe dělilo pár centimetrů. ,,Zlatíčko, buď jsi úplně blbá, což je velká pravděpodobnost. Jaká matka taková dcera, hm? Tak se to říká, že?" Zlověstně se usmála a strčila mi pramínek vlasů za ucho, bylo to provokativní. ,,Nechápu proč si sem přišla!" řekla nepřátelsky, arogantně až se jí její oči zatřpytili vzrušením.
,,Co - co prosím? Co to říkáš mami?" zamumlám zmateně. Nic nechápu, poslední dobou nic nechápu! Věděla jsem díky holkám, že mě má matka adoptovala. Moc jsem jim to nevěřila, ale když vidím, jak se teď ke mě chová, jako bych nebyla vůbec její dcera. A to si na mě vzpomněla... ona si na mě vzpomněla!
,,Tak a teď mě vážně poslouchej ty jedna čarodějnice!" stiskla mi krk, začala mě škrtit, vytřeštila jsem oči. Tomu se má matka dokázala jen zasmát. Snažila jsem se jí oslovit, ale moje hlasivky se smrskly a odmítali mi pomoct. ,,Já nejsem tvá maminka! Tak mi tak nikdy, nikdy neříkej! Protože to slovo se mi a hlavně od tebe hnusí! Samé mami, matko.... NE!" řekla necitlivě a stále arogantně. Zakroutila hlavou, nedokázala jsem se nadechnout a mé zásoby kyslíku pomalu a jistě docházeli. Má matka se začala usmívat. Ona si to vážně užívá.
,,A vyřiď něco tvé matce..." pokračovala ve svém monologu, ovšem když jsem se napjala udiveně na mě pohlédla. ,,Počkat oni ti to neřekli co? Tak tedy jinak, aby to ten tvůj ubohý mozeček pochopil. Řekni prosím tě v tom prokletém baráku, že teď po tobě půjdu!" pustila konečně můj krk a já se sesunula na zem, lapala jsem po dechu, ale nedokázala jsem v krku, který mi svírala, roztáhnout mé dýchací trubice. Konečně jsem se nadechla. Úžasný, očisťující vzduch. Chvíli na mě koukala a pak mi podala ruku... pomohla mi zvednout. Zase se zlověstně usmála. Nechápala jsem, proč jsem jí svou ruku podala, ale pořád mi něco ve mě říkalo, že je to má máma. A že jsem s ní zažila víc dobrého než zlého. Teda všechno dobré jsem zažívala do mých 13ti. Pak už to mezi námi začalo být na ostří nože.
,,A vyřiď něco tvé matce..." pokračovala ve svém monologu, ovšem když jsem se napjala udiveně na mě pohlédla. ,,Počkat oni ti to neřekli co? Tak tedy jinak, aby to ten tvůj ubohý mozeček pochopil. Řekni prosím tě v tom prokletém baráku, že teď po tobě půjdu!" pustila konečně můj krk a já se sesunula na zem, lapala jsem po dechu, ale nedokázala jsem v krku, který mi svírala, roztáhnout mé dýchací trubice. Konečně jsem se nadechla. Úžasný, očisťující vzduch. Chvíli na mě koukala a pak mi podala ruku... pomohla mi zvednout. Zase se zlověstně usmála. Nechápala jsem, proč jsem jí svou ruku podala, ale pořád mi něco ve mě říkalo, že je to má máma. A že jsem s ní zažila víc dobrého než zlého. Teda všechno dobré jsem zažívala do mých 13ti. Pak už to mezi námi začalo být na ostří nože.
"A abych přidala na vážnosti mých slov, abys viděla že nežertuji, a že já nežertuji." vrazila do mého hrudníku svou ruku, má reakce ji překvapila. Ovšem mě taky, nevydala jsem ani hlásku, jenom jsem stáhla obočí bolestí, kterou jsem teď pocítila. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nedokázala ani pípnout hloupé, au. Koukala se mi do očí, když vyndavala svou ruku a v ní držela srdce, které lehce zářilo zlatou barvou. Bože, to je mé srdce! Ale proč, takhle září?
,,Jak?...." utla mě rukou.
Žádné komentáře:
Okomentovat