5. Kapitola
Malá návštěva
,,Slečno Masen? Mohla by jste se mi sem, prosím podepsat?" pověděl mi nervózně můj lékař, že by další úřední papír? ,,Víte moje vnučka vás přímo zbožňuje." dodal, lehce se usmál až se mu kolem jeho moudrých očí udělali vějířky, které zanechalo stáří. Já si oddechla a také se usmála. Jsem ráda, že to nejsou další úřední papíry s razítky. Zazubím se na svého lékaře a jsem šíleně, mile překvapena. Strašně dlouho jsem neslyšela podobnou větu. Už dlouho mě někdo nežádal o autogram a já se teď musela tvářit jako idiot, protože můj lékař staršího věku, čím dál nervózněji mačkal plakát s mou tváří.
,,Ov - Ovšem!" zakoktala jsem a vzala jsem si od něj plakátek s fixou. ,,Jak se jmenuje?" zeptala jsem se mile a koukla jsem se celou dobu na zbytky mé sádry, kterou mi dnes sundaval právě tento milý, stařičký lékař.
,,Maya." odpověděl mi pan Mongomery a já začala psát na fotku. Pro úžasnou Mayu -Elizabeth Masen. Nebudu jí tam psát celé mé jméno, i když pochybuji že by ho vůbec mohla znát, já sama jsem ho zjistila nedávno a do teď mi vypadává jedno z prostředních jmen. Podám panu Mongomerymu jeho plakátek a znovu se usměji. Mám možná větší radost za tento autogram, než-li on. ,,Moc děkuji." řeknu mu, usměji se a začnu se zvedat, popadnu kabelku, kabátek a vycházím z ordinace, než úplně zabouchnu dveřmi uslyším zmateně zamumlat lékaře: ,,Nemáte zač."
Když se rozejdu obří, světlou chodbou začnu svou kabelku prohledávat, kvůli mému mobilu. Musím totiž zavolat Caroline, slíbila jsem jí, že až skončím v nemocnici, tak se ozvu a ona pro mě dojede. Musím se přiznat, že když jsem sem před více jak hodinou jela, přemýšlela jsem, že bych mohla nepozorovaně utéct. Ale kam bych šla? Po pravdě se mi už ani utíkat nechce, zvykla jsem si na šílené prostředí, po kterém by se mi dokonce snad i stýskalo. Taky je jeden holý fakt a to, že jsem se velmi a záhadně spřátelila s Caroline a můj útěk by ranil jak jí tak mě a to nechci riskovat. Celé ty čtyři týdny co se o mě starala mám takový divný pocit, že jsme nějak spojené. Duchovně, ne šňůrou, jak by se mě mohl zeptat Sebastian. Poslední dobou s ním musím trávit víc a víc času, což nejapně doléhá na mé nervy a už i můj mozek vypovídá svou službu tím, že mi občas naskočí věta, kterou by ten idiot mohl říct. Vím zní to bláznivě i mě samotné.
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
Čekala jsem nějakou dobu, před vraty nemocnice, kde byla postaveny dvě lavičky proti sobě. To dlouhé čekání mi nedalo a já si zapálila cigaretu. Občas kolem mě prošli pacienti a zamávali mi. Moc mi to zvedlo náladu. Samozřejmě ne to, že bych měla radost z jejich neštěstí, že musejí být v nemocnici, ale měla jsem radost, že mě znají a že mají nutkání mě pozdravit.
Potkala jsem holčičkou, tedy spíš dívku, která měla leukémii a právě čekala, než jí doktoři připraví na transplantaci kostní dřeně, mohlo jí být tak 14 let. Právě jsem jí objímala, když jsem poznala jeep ve kterém přijížděla Caroline. Rozloučila jsem se s dívkou, které jsem vlepila do vlasů malý polibek a slíbila jsem jí, že jí jednou určitě navštívím. Raději jsem si napsala na papírek i její jméno. Juliette Anna Potter, takové pěkné jméno se k tak roztomilé, zrzavé, pihaté, modrooké holce hodilo. Rozešla jsem se směrem k jeepu, ale ještě jsem se otočila na Juliette a zamávala jí. Pak jsem vlezla do auta a pozdravila Caroline. ,,No čauky!!!" snažím se říct neutrálně. Cítím, jak mě štípou oči, zabouchnu dveře jeepu a automaticky se připoutám, při tom si připomínám, abych se nerozplakala.
Potkala jsem holčičkou, tedy spíš dívku, která měla leukémii a právě čekala, než jí doktoři připraví na transplantaci kostní dřeně, mohlo jí být tak 14 let. Právě jsem jí objímala, když jsem poznala jeep ve kterém přijížděla Caroline. Rozloučila jsem se s dívkou, které jsem vlepila do vlasů malý polibek a slíbila jsem jí, že jí jednou určitě navštívím. Raději jsem si napsala na papírek i její jméno. Juliette Anna Potter, takové pěkné jméno se k tak roztomilé, zrzavé, pihaté, modrooké holce hodilo. Rozešla jsem se směrem k jeepu, ale ještě jsem se otočila na Juliette a zamávala jí. Pak jsem vlezla do auta a pozdravila Caroline. ,,No čauky!!!" snažím se říct neutrálně. Cítím, jak mě štípou oči, zabouchnu dveře jeepu a automaticky se připoutám, při tom si připomínám, abych se nerozplakala.
,,No, ahoj." usměje se na mě Caroline a ztlumí rádio. Podívá se na mě a usměje se. Není to úsměv typu -jsem ráda, že tě vidím... užijeme si plno zábavy!-, ale byl to úsměv, jako -nic říkat nemusíš-. Za to jsem měla Caroline ráda, nikdy na mě nenaléhala. Nechala mi k všemu volný přístup.
,,Caroline?" pořádně se usměji, spíš se šklebím a snažím se co nejrychleji zahnat vzpomínku na chudáčka holku. Caroline mi totiž dříve něco slíbila a z toho se jen tak nevyvleče.
,,No?" koukla se znovu na mě a stáhla obočí. ,, Jééj, co jsi provedla?" řekla, jako by mě přistihla, jak kradu sousedům wifinu. Lehce káravý pohled, nic neříkající tón hlasu, ale sama dobře ví, že mě z ničeho nemůže obvinit.
,,Co bych prováděla? Já jsem snad měla něco provést? No to teda ne! Ale za to ty máš něco provést." odpověděla jsem rychle bez rozmyšlení, dává to vůbec smysl? Zasmála jsem se mé zmatené odpovědi a Caroline se tvářila neutrálně, spíš to hrálo na hraně s káravým a neutrálním pohledem. Ovšem když uviděla můj nechápající výraz, začala se smát taky. To byla další věc, za kterou jsem jí měla ráda, byli jsme obě naladění na stejné vlně.
,,Dobře, tak co mám tedy provést?" řekla, spíše se snažila říct mezitím co se smála dál. Já se jen zatvářila kysele a snažila se svým plícím vyhovět tak, že jim dopřeji trochu kyslíku.
,,No přece si mi slíbila, že mi něco víc řekneš a ukážeš." mrkla jsem na ní spiklenecky. Tohle téma mě moc zajímalo a pokud mě neštval Sebastian, nebo neotravovala Sarah, dokonce jsem si dělala malé zápisky. Všichni věděli, že jsem jako studijní bomba. Každým dnem čekali, kdy začnu křičet, že to nechápu a budu chtít vysvětlení, který mi nejspíš nikdo nedokázal dát. Ale já se držela, hlavně kvůli Sebastianovy, protože jsem tušila, že by se to bez jeho keců neobešlo, jako všechno.
,,Oh, tohle," Caroline zvážněla. "Tak fajn, když chceš tak asi budeš připravená." koukla na mě a usmála se. Pak celou cestu koukala před sebe, křečovitě svírala volant a už víc nepromluvila. Já si zatím zesílila rádio a natáhla se. Včerejší noc byla dlouhá doplňovala jsem totiž svůj zápisníček. Dokonce jsem zjistila, že upíři na slunci vážně hoří, takže to nebyl jen hloupí výmysl do upířích deníků, ale holý fakt. Řekla mi to Sarah, když mi zrovna připravovala večeři. Caroline, jak mi tentokrát prozradil Sebastian, zakázala, aby se přede mnou rozebírala jaký koliv téma ohledně magie. Od čarodějek, upírů, vlkodlaků až po topivce, troli nebo dokonce víly.
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
Přiběhnu do kuchyně a rozhlížím se. U baru sedí Sebastian a jí svůj oběd. Je to skvělý pocit, zase chodit, běhat a dělat všelijaký kravinky, jako most, stojku. Být bez sádry je změna k lepšímu a já si to teď užívala. Sebastian na mě koukal jako na blázna. Hah tím mě dneska nerozházíš - pomyslela jsem si. Kouknul na mě, pak na pánvičku, zpátky na mě, poté zase na pánvičku, kterou měl vedle sebe a zase zpátky na mě. Popadl jí a dal si jí za záda. ,,Vážně vtipné!" odsekla jsem jemu chování.
,,Já vím." zamumlal, nic víc neřekl a usmál se svým šibalským, ďábelským, klukovským, nedospělým, otravným a smrtícím úsměvem. Bože to je takový idiot.
,,Ne, ale copak já ti nestačím?" snažil se říct smutně, ale jeho úšklibek ho prozradil, pak na mě pro jistotu mrkl a zase se usmál, kdybych ho neznala, řekla bych, že dokonce svůdně.
,,Buď prosím jednou za život užitečný a nedělej mi tyhle tvoje návrhy, protože jak sám víš... jsem herecká výsost a s někým jako s tebou se nemůžu zahazovat!" ukázala jsem rukou na něj, tím mu i připomněla pár jeho slov. Zatvářil se pomalu ublíženě. ,,Co by na to řekli moji drazí poddaní..." zamumlala jsem a vydala se na odchod.
,,Máš úplnou pravdu! Vaše herecká výsosti! Možná bych měl zavolat Alexovi, s tím se zahazovat můžeš což? A nojo, on si tě vlastně napamatuje. Hmm, jaká škoda!" zastavila jsem se a otočila se na něj s pobaveným výrazem. Vrátil mi to i s úroky, chuligán jeden. Pantomimicky jsem ukázala, že v ruce držím šíp a vrazila si ho do srdce. S tím se rozřehtal na celý dům.
,, Uhh fajn, pro teď si vyhrál!" zašeptala jsem zákeřně, otočila jsem se a vydala jsem se do obýváku.
,,Caroline?" Sakra kde může být? Co její manžel? ,,Calebe??" řekla jsem frustrovaně a díky bohu se přede mnou objevil roj modrých světýlek a po něm se konečně objevil Caleb. Už jsem si na něho zvykla. Caleb je totiž světlomág. Dost jsem se divila, když mi to Caroline říkala.
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
,,Počkej! Světlomág? Tohle mi budeš muset vysvětlit!" prosila jsem Caroline, protože jsem věděla, že nebude chtít. Několikrát jsem musela zopakovat slovíčko: ,,Prosíííím!"
,,Tak fajn..." usmála se na mě a sedli jsme si do zimní zahrady, kde jsme společně popíjeli bylinkové čaje. Byli na uklidnění a podporu vytváření nějaké buňky, která zase podporovala vytváření magické energie a my se necítili tak vyřízení a nebolela nás hlava.
,,Světlomág, tak kde bych tak začala. Co už víš nebo spíš co jsi už stihla zaregistrovat, že se Caleb přenáší, to jsou ty modře zářící světýlka. Díky tomu se dokáže přenést i na místa, na které se dopravními prostředky nedostaneme." Chtěla jsem se zeptat kam například, ale Caroline mě zastavila a přikývla. ,,Třeba do nebe, kde je takové středisko světlomágů, oni totiž zajišťují, aby byla na zemi rovnováha zla a dobra. Jakmile by jedno převážilo, byla by to katastrofa." Snažila jsem se to představit, kdyby převážně existovalo zlo, byl by všude nejspíš hladomor a války. Kdyby převážně existovalo dobro, všichni by byli naivní, hloupý, ale zase by nejspíš nebyly žádné války. ,,Také umí léčit..."
,,Tak proč nevyléčí mou nohu?" přerušila jsem jí svou otázkou.
,,Kdyby jsi mě nepřerušila došla bych k tomu, protože Caleb totiž může uzdravovat jen rány, které ti způsobí magie." dokončila a já to začala trochu chápat. Mojí zlomenou nohu by nevyléčil, protože jsem si ji způsobila svou vlastní hloupostí. Zatím co, kdybych například vařila nějaký lektvar a on vybouchl a například mě popálil, tak mě vyléčit může.
,,Takže on je něco jako magický doktor?" zasmála jsem se svému přirovnání, ale částečně jsem měla pravdu.
,,Ano! Něco podobného, akorát on a jemu podobní, dostávají na starost nás. O tom ti řeknu později... A díky tomu nás dokáží svým 6 smyslem najít, kdekoliv a říct nám...." zadrhla se a usmála se, nalila do sebe posledních pár loků čaje a ostražitě na mě koukla. ,,Pak ti to dopovím, ale teď do hajan!"
Jo, vzpomínám, řekla jsi až budu zdravá.
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
,,Co potřebuješ?" řekl mi mile Caleb. Caleb měl velmi vysokou postavu, přestože byl hubený jako tyčka, rýsovaly se mu pod upnutým tričkem svaly. Měl světlé, krátce střižené vlasy a stříbrné oči. S Caroline byli krásný a zajímavý pár. Ona byla také štíhlá, o něco vyšší než já, měla stejně tmavé vlasy, skoro černé jako já a oči taky blankytně modré, jako já, alespoň je poznat, že jsme skutečně příbuzní.
,,Myslela jsem že bys mohl vědět kde je Caroline." udělala jsem psí oči, i když vím že pokud to Caleb ví, tak mi to řekne. A pokud ne, tak ho přemluvím, aby ji našel, tím svým šestým smyslem, kterým ji přece dokáže najde kdekoliv.
,,Co?" zamumlal zmateně a stáhl obočí, tím mi dal najevo že nechápe,proč jí hledám.
,,Ehm... no ona se mi tak trochu schovává." ušklíbla jsem se na něj. Jako kdybych jí něco udělala a nebo jako kdyby jsme hráli na schovávanou. Hned co jsme přijeli domů mi udělala svačinu a pak jsem jí už neviděla a to už je dobrou hodinu. Slíbila mi přece že mi řekne něco více o magii.
,,Aha," zamumlal stále zmateně. ,,Caroline?" zakřičel a jeho hlubší hlas se rozezněl po celém domě. Zanedlouho Caroline přiběhla ze schodů, i když jsem to nahoře již několikrát kontrolovala. Přiběhla ke Calebovi a vtiskla mu pusu. Já jsem si odkašlala, aby se na mě vůbec koukla. "O-ou..." zašeptala a tvářila se jako dítě, které právě něco provedlo - provinile. A má na to právo, protože mi něco slíbila a nechce to dodržet.
,,Slíbila jsi mi to!" začala jsem hned. Caleb se stále tvářil zmateně. ,,Neřeš..." řekla jsem Calebovi, který jenom přikývl a bylo na něj vidět, že je rád, že to nemusí řešit.
,,Fajn... tak ahoj, holky!" koukl se na Caroline, políbil ji na čelo a zase zmizel ve víru modrých světýlek.
,,Ehm? Tebe to nepřešlo? Nechceš to nechat na jindy?" kroutila jsem hlavou na nesouhlas. Prostě ne! Ne! Ne! Když Caroline poznala, že to myslím vážně, konečně kapitulovala. ,,Tak fajn, pojď za mnou." zamumlala a vzala mě za ruku.
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
O několik schodů později, byli před námi krásné dřevěné, trošku starší zdobené dveře a nejspíš i ručně vyřezávané. Ty určitě vedou na půdu, ale proč mě bere Caroline na půdu? Caroline šáhla na kliku, ale předtím než otevřela se na mě koukla. ,,Vážně to chceš všechno vědět?" zeptala se mě již po několikáté.
,,Ano, prosím!" chtěla jsem to vědět už dřív, ale pokud se mnou potřebovala o tom mluvit na půdě, tak už chápu proč jsem musela být zdravá, protože s tou sádrou, bych ty schody nejspíš nevyšla. I teď jsem měla problém vyjít všechny ty schody.
Caroline kývla na souhlas a zabrala za kliku. Otevřela dveře a pořádně se nadýchla toho vzduchu. Zavřela jsem oči a nadýchla jsem se také. Půda voněla kupodivu dřevem, ale byli tu i zajímavé vůně. Jako různé bylinky, vosk, přípravek proti molům a dokonce jsem cítila i popel nebo něco spojené s ohněm... Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se po místnosti. Byli tu různé krabice, starý nábytek a vlastně všechno co na takovou půdu patří. Koukla jsem se na Caroline, která stála u nějaké knihy. Přešla jsem k ní a koukla se na knihu. Bylo na ní vidět že je velmi stará. Měla již opotřebované, hnědé stránky a obal byl potažený umělou kůží nebo aspoň jsem doufala, že je umělá. Caroline ji otevřela hned na první straně, kde byli napsané nějaké jména. Našla jsem tam Sarah, Caroline a dokonce i svoje jméno. Caroline na mě koukla. ,,Začíná nám učení." usmála se. ,,Na tohle jsem čekala pekelně dlouho." zašeptala si pro sebe tak potichu, že jsem více jak půlku slov neslyšela. Tvářila se zvláštně, tenhle pohled jsem u ní ještě neviděla.
Caroline kývla na souhlas a zabrala za kliku. Otevřela dveře a pořádně se nadýchla toho vzduchu. Zavřela jsem oči a nadýchla jsem se také. Půda voněla kupodivu dřevem, ale byli tu i zajímavé vůně. Jako různé bylinky, vosk, přípravek proti molům a dokonce jsem cítila i popel nebo něco spojené s ohněm... Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se po místnosti. Byli tu různé krabice, starý nábytek a vlastně všechno co na takovou půdu patří. Koukla jsem se na Caroline, která stála u nějaké knihy. Přešla jsem k ní a koukla se na knihu. Bylo na ní vidět že je velmi stará. Měla již opotřebované, hnědé stránky a obal byl potažený umělou kůží nebo aspoň jsem doufala, že je umělá. Caroline ji otevřela hned na první straně, kde byli napsané nějaké jména. Našla jsem tam Sarah, Caroline a dokonce i svoje jméno. Caroline na mě koukla. ,,Začíná nám učení." usmála se. ,,Na tohle jsem čekala pekelně dlouho." zašeptala si pro sebe tak potichu, že jsem více jak půlku slov neslyšela. Tvářila se zvláštně, tenhle pohled jsem u ní ještě neviděla.
,,Počkej, počkej, počkej... Jestli to chápu dobře a myslím, že chápu. Tak ty, já i Sarah jsme čarodějky?" koukla jsem na Caroline docela nevěřícně, ale někde hodně hluboko, velmi dobře skrytě v duše jsem si od mala připadala jiná.
,,Ano, máme různé aktivní schopnosti, jako Caleb. Akorát v tom rozdílu že u nás jsou ty schopnosti různé a u Calebovi... rasy jsou stejné, ale Caleba už jsem ti jednou vysvětlovala." usmála se na mě. Je tak hodná, všechno mi víc jak jednou vysvětlila, abych to vážně na 100 procent chápala a přitom snad ani nemusela.
,,Takže já mám také moc?" Caroline kývla na souhlas. ,,A jakou teda?"dychtila jsem po odpovědi. Nikdy jsem nebyla studijní typ, takže jsem nijak po informací nepátrala. Tohle je pro mě nové. Jsem jako šprtka, která musí o magii vědět všechno.
,,Víš Elizabeth, to je u tebe to zajímavé. Ty máš, teda měla dokonce víc než jednu moc. Všichni si myslí, že je to tím...." Nedokázala to dopovídat, protože něco v přízemí vybouchlo. Caroline se na mne koukla se strachem a zašeptala si pro sebe něco ve smyslu : "Aspoň že nám dal pokoj ty první čtyři týdny..." nebo něco takového. Kdo jim dal pokoj nebo co to mumlala? Pak se Caroline zvedla a ukázala na mě. ,,Ty! Ty tu zůstaneš, jasný!" kývla jsem na souhlas a Caroline zmizela. Že by Caroline měla schopnost přenášení, podobnou jako Caleb ? Přemýšlela bych dále, kdyby mě nevytrhl křik. Co se do háje dole děje? Neváhala jsem ani vteřinu a vydala jsem se jim na pomoc, přestože jsem to měla zakázaný. Počkat, já to neměla zakázaný, jenom jsem kývla, že zůstanu nahoře a to se nepočítá.
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
,,Elizo ne!" křičela na mě Caroline, ale já jí moc nevnímala. Jediné co jsem právě teď vnímala byla ta obří ohnivá koule přede mnou. Uvnitř sebe jsem cítila vibrace, že by to byl adrenalin? Natáhla jsem automaticky před sebe ruce, jako kdybych jí mohla chytit a odhodit jinam.... a pak se to z ničeho nic stalo. Ta koule, která na mě letěla se přede mnou zastavila, zastavil se i ten chlap, který jí na mě hodil. Koukla jsem se na Caroline a ta si viditelně oddychla a okamžitě mi ukázala, abych k ní šla. Sotva co jsem ušla jeden krok se koule s chlapem zase rozhýbali a mě jen tak, tak nesrazila a neublížila mi. Ovšem mé reflexi zafungovali a já jsem radši uskočila na zem. Caroline se podívala na vstupní dveře, kde se objevil Sebastian. On byl pryč? ,,Sakra! Nazdar kámo! Rád tě vidím..." řekl neutrálně.
,,Určitě jsme ti chyběli." Sebastian se usmál a pak se kouknul na mě. Jeho byl vážný když koukal na toho chlapa, ale když se podíval na mě zněžněl a já cítila svoje srdce až v krku. Co to se mnou sakra je? Přešel pomalu ke mě a pomohl mi vstát a svým způsobem mě vzal do náručí. To se toho chlapa nebojí? Protože já jo a dost. Pomalu se mnou přecházel ke Caroline se Sarah, ale najednou se zastavil a otočil se na toho chlapa.
,,No tak to těžko Alberte! Jasně jsem snad řekl, co se stane, když se tu jeden z vás objeví..." řekl hrozivým hlasem až jsem se v jeho náručí sama bála a roztřásla se. ,,Víš ty co? Pozdravuj tátu až ho uvidíš.... oh, promiň ty ho vlastně od teď už neuvidíš!"skryl mě za sebe, napřáhl k němu ruku a zní začali šlehat blesky a oheň. Ten chlap, ten Albert s menším křikem... vlastně křičel jako ženská, zmizel a zbyl po něm popel. ,,Co se to stalo? Jak-jak jsi to udělal? Vždyť v té knize není tvé jméno." řekla jsem zmateně, tohle nechápu. Podívala jsem se na Caroline, pak na Sarah a na jako na posledního Sebastiana od kterého jsem začala odstupovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat